CIJ metoda tisku (cij continuous inkje) byla komerčně použita již na začátku 70. let a je zřejmě nejvíce rozšířenou technologií používanou v dnešních zařízeních.

Ačkoliv princip je značně jednoduchý, vývoj trval mnoho let. I přes dlouhé roky práce a důležité změny hlavně v řídící a kontrolní části tiskárny, zůstává mechanický díl hlavy konstrukčně téměř beze změn. Princip ukazuje jednoduchý obrázek.
Ze zásobníkové nádoby inkoustu je inkoust tlačen pod tlakem do trysky, kde se paprsek formuje a vystřikuje rychlostí okolo 20 m/s z trysky o průměru asi 50 μm. Vzadu na domku trysky je umístěn důležitý piezo elektrický měnič, který se po přívodu napětí na něj vychyluje podle polarity přiloženého napětí. Přivedeme-li střídavé napětí (je možnost pouze pulzujícího napětí, ale většinou se používá sinusový signál okolo 30-200 V a s frekvencí od 50 kHz do 120 kHz, dle typu zařízení), dochází k cyklickému vychylování piezo krystalové membrány. Tento pohyb narušuje kontinuální paprsek a za předpokladu, že signál použitý na piezo měnič má rezonanční frekvenci s paprskem (záleží na vlastnostech inkoustu), bude docházet k přerušení kontinuity a dojde k roztrhání proudu paprsku na kapičky. Kapičky jsou rovnoměrně rozděleny a mají stejnou velikost. K oddělování kapiček také napomáhá nabíjecí napětí. V místě, kde se paprsek změní z kontinuálního proudu na tok kapiček, je nabíjecí elektroda, která vypadá jako štěrbina pro inkoustový paprsek. Jak dochází k oddělování kapiček, objevuje se na ní napětí o stejné frekvenci - pouze však o stejné frekvenci, nikoliv stejného napětí. Nabíjecí elektrodou je možné nabíjet právě tu kapičku, kterou potřebujeme při této metodě pro tisk. Nabíjecí napětí nemá konstantní hodnotu, ale mění se dle potřeby (nejčastěji od 0 do 255 V). Dále jsou v cestě paprsku dvě vychylovací desky, na kterých je konstantní velmi vysoké napětí (2 až 8 kV, dle typu tiskárny), které vytváří mezi nimi silové pole. Když se nabitá kapička dostane do tohoto pole, je vychýlena k jedné vychylovací desce. Logicky úhel vychýlení je úměrný náboji na kapičce, čím víc je tedy kapička nabita (vyšší napětí bylo na nabíjecí elektrodě), tím více se kapička vychýlí. Princip je obdobný jako u televize, avšak s tím, že zde se nemění napětí na vychylovacích deskách (je konstantní).

Dále vychýlená kapička letí vzduchem a naráží na potiskovaný substrát, který se plynule posouvá, čímž zabezpečí posun v druhé ose a vytváří se tak obraz ze soustavy kapiček, který my vidíme třeba jako písmo. Letem kapiček vzduchem na vzdálenost typicky okolo 10 mm je dosaženo bezkontaktního nanášení inkoustu na substrát, kde poloha umístění kapičky odpovídá napětí na nabíjecí elektrodě. Nenabité kapičky jdou zpět do odsávání, které je umístěno na konci tiskové hlavy. Odtud putují zpět do zásobní nádrže inkoustu, kde jsou znovu připraveny na použití. Je tedy vidět, že se použijí jen ty kapičky, které se natisknou.

V praxi nejsou všechny kapičky nabíjeny, není potřeba všech kapiček na tisk, proto se „nepoužité“ kapičky použijí na různá měření, na synchronizaci přerušování proudu inkoustu, na korekci vzájemného ovlivnění nabitých kapiček (dvě sousední kapičky o stejném náboji by se odpuzovaly a naopak), mezi nabité kapičky se vkládají tzv. ochranné kapičky, zabraňující jejich vzájemnému ovlivnění, a tedy dosažení důležitých konstantních vzdáleností mezi kapičkami. Protože je tok inkoustu díky technologii kontinuální, je možno použít široký rozsah inkoustů, zvláště těch inkoustů, které zaschnou obzvláště rychle (dokonce míň než za 1 sec). Použití této technologie je nejvýhodnější na neporézní substráty, například plasty, kde je potřeba s produkty za velmi krátkou dobu manipulovat. Dále je možno s touto technologií používat pigmentové inkousty (inkoust obsahující pevné nerozpustné částice). Výška tisku je také ovlivněna vzdáleností potiskovaného substrátu od tiskové hlavy, stejně tak kvalita tisku, která se vzdáleností klesá. Přesto je možno dosáhnout vzdálenosti od potiskovaného předmětu, s ještě dostačující kvalitou tisku, až okolo 20-25 mm.